Dnes je vnímán jako přechod od vnějškové demokracie k totalitě, připojení k sovětskému mocenskému bloku, počátek útlaku obyvatelstva, příčina ekonomického úpadku a obrovské emigrační vlny obyvatelstva, píše o něm česká Wikipedie.

Opomeneme-li předchozí emigrační vlnu více než tří milionů Němců, třetiny obyvatel českých zemí, lze alespoň v posledním bodu souhlasit.

Boženko, chceme Toníkovi koupit k narozeninám knihu, co bys radila? ptali se soudruzi. Knihu ne, povídá Boženka, on už jednu má.

Byl to prostý člověk. A náš nejlepší prezident.

Společenství a identity se utvářejí kolem sdílených hodnot. Interakce mezi našimi nám dává subjektivní pocit ubezpečení, důvěry, porozumění, spřízněnosti. Lze to opsat i ekonomií transakčních nákladů, nízkých v důvěrně známém, našem prostředí, vysokých při interakci s cizím světem.

Pojem hodnoty je sám o sobě těžko uchopitelný. Řekne-li se západní hodnoty, spontánně nás asi napadne křesťanství a Volnost, Rovnost, Bratrství. Pak ovšem můžeme přidávat stále další hodnotové tradice, antickou, židovskou, islámskou, feudální, osvícenskou, buržoazní, koloniální, socialistickou... Lepší stopou bývá vymezení negativní – co je emocionálně vnímáno jako porušení hodnot, jako nesprávné, nespravedlivé, nepřijatelné, ohrožující. Při vší křesťanské tradici, absence na nedělních bohoslužbách již dávno rozhořčení nevyvolává. Mocenská represe proti odlišným názorům doposud ano. Genderové role budí v jedněch vášnivý odpor, v druhých neméně vášnivý souhlas, zatímco nezakryté ženské vlasy nevyvolávají vůbec žádnou reakci.

Vymezení identity je vždy vymezením vůči někomu. Vymezovat evropské hodnoty vůči asijským, africkým nebo islámským mnoho překvapení nepřinese. Kulturní rozdíly zde spontánně předpokládáme do té míry, že nás spíše překvapí hluboké hodnotové shody.

Pojem Evropské hodnoty implikuje daleko spíše vymezení vůči hodnotám severoamerickým, potažmo australským, se kterými společně utvářejí to, co se označuje jako západní hodnotový systém.

Léta jsem psával do Britských listů. Bývalo to nejlepší periodikum, které jsme měli. Na 3000 autorů sestavilo bez zadání a honorářů denně vydání, které úrovní předstihovalo vše, co vyprodukovaly placené redakční aparáty. Takhle to fungovalo šestnáct let, než se redakce rozhodla zařadit se do ideologicky správného mainstreamu.

Tím jsem přišel o vydavatele i o čtenáře. Další server se srovnatelnou šíři záběru a čtenářské obce nemáme. Přitom je pár témat, ke kterým bych rád dál psal.

Nakonec jsem se rozhodl zařídit si vlastní blog. Nakopíroval jsem do něho nejprve nějaké své starší texty, většina z nich vyšla i knižně - Aby se tu dalo žít, díl I a díl II, připojil diskuzi a začal psát nové. Nějaký přehled všeho toho co se tu dá najít nalezne čtenář na stránce Přehled.