Kdyby se tenhle text zabýval Maďary nebo buddhisty, nikoho by to nevzrušilo, ale co má gój co psát o Židech? Židé jsou něco jiného. Bohem vyvolený lid, míní mnozí. To ale neznamená žádné výhody, ubezpečují, to je naopak břímě odpovědnosti. Další to chápou tak, že jim ostatní mají sloužit. Překvapí, kolik z těch, kdo se jako Židé identifikují, včetně lidí vzdělaných, racionálních, liberálních, sekulárních, je o vlastní exkluzívnosti přesvědčeno. Překvapí ještě víc, kolik gójim, těch, kdo se jako Židé neidentifikují, tomu věří také. O Maďarech nebo buddhistech to nikoho ani nenapadne.

Na židovské identité si lámou zuby jiní, kterým je bližší, jsou patřičně vzdělanější a věnují se tomu systematicky a déle. Pro mne byli Židé v mládí literárními postavičkami z Dobrého vojáka Švejka. Až horlivá agitace spolužačky za šestidenní války mi odhalila jejich reálnou existenci a strhla nás všechny k nadšení, jak chytrý židovský David porazil přitroublého arabského Goliáše. Některé vtipy o Kohnovi a Achmedovi si pamatuji dodnes. A také ke škodolibosti – režim stál na straně Goliáše. A k inspiraci – kibucy byly důkazem funkčnosti komun. Teprve časem jsem objevoval, že reálně existujících Židů je kolem mne o dost víc. A mezi přáteli.

Další osmičkový rok, ve kterém se – jako obvykle – nic převratného nestane. Čtyři osmičkové roky minulého století jsou vděčným tématem numerologických spekulací. Nabízí se ale i docela prozaické vysvětlení: nejsme schopni sestavit žádný společenský řád, který by vydržel déle než dvacet let. Na jeho konci uděláme tlustou červenou čáru a začneme znovu od nuly.

Mezi kandidáty na vyznamenání Řádem Bílého lva k 28. říjnu 1998 byl i Helmut Zilk, penzionovaný starosta města Vídně, bývalý intendant rakouské televize a jeden z nejagilnějších přátel Československa.

V pátek 23 října ve 13:30, pět dnů před slavnostním předáním, prezident Václav Havel Zilkovo vyznamenání odvolal. Havlův mluvčí Ladislav Špaček to zdůvodnil vlivem závažných informací.

Krátce předtím obdrželi tři adresáti složku dokumentů o tom, že Helmut Zilk od roku 1953 do roku 1969 spolupracoval za peníze s československou rozvědkou, na základě jeho informací došlo k řadě teroristických (později zmírněno na strašných) rozsudků a že vyzradil spojení disidentů s exilem. Adresáty byli německý novinář a odborník na tajné služby Dagobert Lindlau, německý deník Süddeutsche Zeitung (SZ) a česká Televize Nova.

Od pátku 16. srpna 1968 sestavovalo zdravé jádro KSČ v rekreačním středisku ÚV KSČ na Orlíku plán, který byl nezbytnou podmínkou politické proveditelnosti invaze ozbrojených sil zemí Varšavské smlouvy. Spočíval ve vyvolání krize v předsednictvu ÚV KSČ do půlnoci 20. srpna, přijetí usnesení proti pravicovému křídlu a uchopení státní moci za pomoci bratrských ozbrojených sil. Do rána 21. srpna bude obsazena tiskárna a redakce Rudého práva a šéfredaktor Oldřich Švestka vydá mimořádné číslo. Ředitel Ústřední správy spojů Karel Hoffmann zajistí vypnutí rozhlasu i televize a zablokování veřejné telefonní a telegrafní sítě. Ráno bude zveřejněn zvací dopis vyzývající bratrské země k zásahu, podepsaný nejméně šedesáti členy vlády a ÚV KSČ, které osloví Alois Indra. Někdo, nejlépe prezident Ludvík Svoboda, vystoupí v rozhlase i televizi a vysvětlí národu situaci. V průběhu 21.–22. srpna bude svoláno plénum ÚV KSČ a zasedání Národního shromáždění, které akci dodatečně schválí a bratrské strany o vojenskou pomoc požádají. K převzetí nové vlády bude osloven Oldřich Černík a pokud odmítne, vznikne prozatímní revoluční dělnicko-rolnická vláda vedená Oldřichem Pavlovským. V pondělí Alois Indra s Oldřichem Pavlovským plán zaslali Brežněvovi.

První, kdo z nepřítomnosti Antonína Novotného na oslavách Říjnové revoluce v Moskvě 1964 správně odhadl budoucí vývoj, byla CIA. ČSSR se nalézá v procesu realistického vyhodnocení národních potřeb a přání, shrnují její analytici v memorandu z 16. prosince. Pražský režim prožívá periodu největší nestability od roku 1948. Hospodářské problémy již jaksi otevřely dveře pro západní myšlenky. Zaznamenala i kvas mezi intelektuály, připomínající roky 1955 a 1956 v Polsku a Maďarsku. Zdá se, že Československo věří, že Rusové proti prosazování vlastních národních zájmů nebudou chtít anebo moci zasáhnout.

Mýlí se pouze v posledním. Československo a jeho vůdci jsou plně zaujati vlastními potřebami a přáními. Tím, co budou chtít a moci Rusové či kdokoliv jiný, si nikdo hlavu nezatěžuje.