Jefrey Sachs často vypráví, jak po roce 1990 západní investice pomohly Polsku a dalším postkomunistickým zemím, ale jak se jeho mnohokrát opakovaná doporučení podobné investiční podpory Rusku vždy setkala s rezolutním odmítnutím. Na důvody se zřejmě neptal, ani o nich dále nepřemýšlel.

O dva roky později je zformuloval Paul Wolfowitz: zabránit vzniku rivala.

Jako potenciální rival přicházelo v roce 1992 v úvahu pouze spojení Evropy, zejména Německa, s Ruskem.

Nadšení z mírového uspořádání Evropy po roce 1989 utrpělo první trhlinu ve vztazích mezi ČR a Rakouskem. Prvotním impulzem bylo rozhodnutí ministra financí ČSR a brzkého prezidenta ČR Václava Klause o výstavbě JE Temelín. To vyvolalo v Rakousku, které si v referendu v roce 1978 atomovou energetiku zakázalo, vlnu spontánních protestů až po blokádu hranic. Klaus, jehož žena Livie byla poradkyní zároveň ČEZu i koncernu Westinghouse, však zůstal neoblomný. To je suverénní rozhodnutí ČR a Rakousko do něj nemá co mluvit, odbyl námitky. S Rakouskem máme zcela korektní vztahy, jako třeba s Maltou, dodal.

V Česku vyvolaly rakouské protesty národní sjednocení za ČEZem a atomovou energetikou, produkující nejlacinější energii, a diskreditaci českého protiatomového hnutí. To na rakouské straně vyvolalo eskalaci a ke kritice Temelínu přibylo do té doby absentní téma Benešových dekretů. Na české straně se sporu ujal premiér Miloš Zeman a na rakouské hejtman Jörg Haider. Zeman označil sudetské Němce za Hitlerovu pátou kolonu a Rakušanům doporučil, aby se postnacistického Jörga Heidera zbavili, zatímco Haider označil Zemana za postkomunistu a alkoholika.

Už se zdálo, že náš problém jednou provždy vyřešila Česko-německá deklarace a biologie. Ústavní soud nalezl, že Edvard Beneš byl rozhodnutím mocností skutečně prezidentem, český parlament se usnesl, že se zasloužil o stát a že jeho dekrety, právní základ poválečného Československa, jsou neprolomitelné[1] a na Slovensku je jejich zpochybňování rovnou trestné.

A najednou se Benešovy dekrety resuscitují - a k tomu ještě sudetoněmecký sjezd v Brně! Otázky kolem něho mě vrátily k tématu, které mě intenzivně zaměstnávalo před téměř dvaceti lety. Dnes mě více zajímá kulturně politický kontext.

Seznam Epsteinových klientů leží přede mnou na stole, prohlásila generální státní zástupkyně Pam Bondi 21. února. Žádný seznam Epsteinových klientů neexistuje, prohlásilo ministerstvo spravedlnosti a Trumpova tisková mluvčí Karoline Leavitt 7. července. Jejich novým PODVODEM je to, čemu budeme navždy říkat podvod Jeffrey Epstein, a moji BÝVALÍ příznivci jim na ty „sračky“ skočili, napsal Trump na Truth Social 16. července a nazval je slabochy a blby. Jenomže zveřejnění Epsteinovy složky bylo nejen podstatným slibem Trumpovy volební kampaně, ale i letitou snahou Pam Bondi, šéfa FBI Kash Patela a jeho náměstka Dana Boningo, kteří jí za své jmenování do funkcí vděčili. Tenhle obrat o 180° obsahuje víc než jen zradu hnutí MAGA.

Překotný a chaotický průběh posledního týdne fakticky znemožňuje jeho vystižení několika překlady ze stovek a tisíců zdrojů. Namísto toho jsem sepsal vlastní shrnutí událostí od pátku 13. června do středy 25. června. Upustil jsem i od dokumentování jednotlivých fází odkazy na zdroje – na to už prostě nezbyl čas.

Írán je poslední ze sedmi rivalů Izraele, které se sionistická lobby v roce 2001 rozhodla v následujících pěti letech zničit: Irák, Sýrii, Libanon, Libyi, Somálsko, Súdán a závěrem Irán. Protáhlo se to, předposlední padla Sýrie, kde za podpory Izraele, USA a Turecka převzal moc Islámský stát až letos v květnu.

Írán to ví a měl na přípravu čtvrt století. Využil ho k výzkumu a vývoji dronů, balistických raket, protiletadlových systémů a kybernetických zbraní. Dnes v těchto oborech představuje světovou špičku. Atomové, biologické a chemické zbraně odmítá jako neislámské – nesáhl k nim ani v průběhu osmileté války s Irákem, který proti němu používal chemické zbraně dodávané USA ve velkém.

Izrael na válku s neporovnatelně větším a silnějším Íránem nemá. Benjamin Netanyahu proto již bezmála čtvrtstoletí USA a svět klame tvrzeními, že Írán vyvíjí atomovou bombu a že pokud proti němu USA vojensky včas nezasáhnou, je krátce před jejím dokončením. To byl trvalý stav až do 13. června 2025.

Bombardováním ze vzduchu se nedosáhne svržení režimu, ale naopak jeho upevnění. O tom jsme se přesvědčili v Německu, Japonsku, ve Vietnamu, v Jugoslávii, Afghánistánu, Libanonu, Gaze, Jemenu. Svrhnout režim lze jedině barevnou revolucí nebo pozemním vojenským tažením, dá-li štěstí.

A na to Izrael v Íránu nemá.

Nemyslím si, že by to nevěděl. Stejně jako že by předem nevěděl, co způsobí íránské rakety.

V Gaze probíhá genocida s brutalitou, která nemá v moderních dějinách obdoby. Izrael napadá, bombarduje a okupuje sousední státy. USA pronásledují ty, kdo proti tomu protestují a uvalují sankce na vyšetřovatele zločinů proti lidskosti. Ukrajinci musí umírat ve válce bez naděje na vítězství a platit za to USA, které je do ní nahnaly. V Sýrii převzali s požehnáním Západu moc teroristé Al-Kaidy/ISIS. V Rumunsku byly anulovány volby, ve Francii, Rakousku, Německu jsou nejsilnější strany bojkotovány. EU vyhrožuje Twitteru a Meta, protože odmítají cenzurovat, a zbrojí do války.

Jak se žije ve světě, ve kterém jsou všechny lidské hodnoty vymýcené, ve kterém se nejhorší zločiny staly každodenním normálem? Jsou lidské hodnoty, soucit, rozhořčení nad nespravedlností, zděšení nad brutalitou, anachronickými rezidui, kterých je třeba se zbavit?

V neděli 16. března nařídil Donald Trump obnovit bombardování jemenských Hútíů. V úterý dal Izraeli zelenou k pokračování genocidy v Gaze a ten po měsíci a půl relativního klidu zahájil novou sérii brutálních útoků. Ve čtvrtek předložil Trump ultimátum Íránu a připravuje armádu na válku proti němu.

Jeho přívrženci ani analytici nechápou, co se to s mírotvorcem Trumpem po volební protiválečné kampani za mír na Ukrajině a na Středním východě, opakovaně navrhovaným na Nobelovu cenu míru, tak najednou stalo.

Řekl bych, že je to otázkou perspektivy. Připravovaná válka proti Íránu vykazuje nápadně shodné vzorce a souvislosti s genezí války proti Iráku v roce 2003.