Chcípla kočka. Stářím, jak mívají ve zvyku. Ne jen tak ledajaká, pelíšek měla na hradě. Byla mazlíčkem manželky komunistického rozvědčíka, generála NATO a prezidenta.

Země se propadla do smutku. Média soustrastně popisují zármutek první dámy, vláda, politici i prostí občané zasílají kondolence, kočce se dostalo pietní stránky na Wikipedii. Nikdy nezapomeneme.

V jiné zemi zase chcípají děcka. Ne stářím.

Tak si říkám, jestli by se ty dvě o sobě neměly navzájem dozvědět, sdílené utrpení se snáší snáz.

Země, kde chcípla kočka, by pro tu druhou mohla mít porozumění. Sama udělala to stejné těm, kdo také mluvili jiným jazykem. Ještě před tím těm, kdo sice mluvili stejným, ale měli jiný odstín.

Nemá. Země, kde chcípla kočka, dává přednost silnějším. Štěká na každého, na koho jí ukáží. Psík oddaný, takhle štěká pro každého pána. Ale když je po všem, najednou je k noze vítězi.

Jenže to všechno země, kde chcípla kočka, už dávno ráda zapomněla. Opakování nepomáhá. Namísto dějepisu si ve světle kandelábrů čte, jak pejsek s kočičkou věšeli prádlo.