Pražské jaro 1968 bylo v podstatě bojem dvou frakcí uvnitř KSČ, shrnuje zasvěceně část politické reprezentace. Byl to pokus o kvadraturu kruhu, o spojení socialismu a demokracie, tržního a plánovaného hospodářství, dodávají přemýšlivější. Krátká epizoda bez významu pro současnost, shoduje se s nimi podstatná část veřejnosti. Pokud nám takový způsob vidění historie postačuje, můžeme se s tím spokojit a obrátit svou pozornost k věcem důležitějším. Přesto stojí za připomenutí, že koncem šedesátých let nevládla v Čechách blbá nálada.
Ernst Fischer označil tenkrát Čechy a Slováky za nejšťastnější národ na světě a většina pozorovatelů se s ním shodovala; pokud si dobře vzpomínám, především my sami. Představy kvadratur kruhů se objevily až daleko později. V šedesátých letech platilo uvolnění v mezinárodních vztazích, optimismus neomezeného hospodářského růstu a teorie konvergence, podle které se oba systémy postupně sbližují, kapitalistický přejímá sociální vymoženosti a plánovitost, socialistický prvky demokracie a volného trhu a rozdíly mezi nimi se v dohledné době zcela setřou.
Hospodářská propast mezi ČSR a Západem ještě zdaleka nebyla taková jako na konci Husákovy éry, neřku-li po dalších čtrnácti letech kapitalismu. Jako srovnání fungovalo Rakousko, které nás právě hospodářsky předhonilo – do tří let můžeme dosáhnout jeho úrovně, ubezpečovali Ota Šik a další teoretici ekonomické reformy, která měla postavit státní hospodářství na tržní základy. Netýkala se jen státních podniků. Předpověď potvrzovaly i spontánně vznikající družstva a podniky služeb, které v prostředí nedostatkové nabídky přinášely na tehdejší měřítka pohádkové příjmy.
Nezbytnost ekonomických reforem byla pouze jedním z motorů vývoje, jehož počátek lze sledovat nejpozději od hospodářské krize 1961–64. Byla totiž pouze měřitelným aspektem hlubší strukturální a kulturní krize režimu. Z pohledu dnešní apatie a rezignace lze stěží uvěřit, že v šedesátých letech ještě peníze nebyly až na prvním místě, že převažovaly jiné, společné hodnoty – demokracie, kvalita života, identifikace s vlastní zemí a potřeba zařídit ji tak, aby se v ní dalo žít. V tom byli zajedno řadoví občané s členy komunistické strany až po převážnou část Ústředního výboru. Představa vládnutí proti vlastnímu lidu by byla popřením legitimity systému. Jeho smyslem bylo přece vybudování lepšího společenského řádu pro všechny, a to ještě nebyla prázdná fráze; chyby či dokonce krize bylo nutno brát vážně a vyvozovat z nich závěry a poučení. Vědomí nezbytnosti reforem bylo sdíleno celou společností a dělení národa na komunisty a nekomunisty dosud nedávalo valný smysl. Odlišné názory na tyto reformy se týkaly nejvýše jejich šíře a hloubky.
Počátkem šedesátých let se tedy začal plošně odvíjet proces, který bychom dnes nazvali formování a emancipace občanské společnosti. Charakterizoval jej obecný pocit společné odpovědnosti za společné věci. Jeho hlavními představiteli byly intelektuální vrstvy národa, především spisovatelé, kterým tehdejší mínění přiřklo funkci svědomí národa, a dále novináři, politici, umělci, vědci, studenti. Projevy tohoto procesu bylo možné sledovat při vědeckých diskusích, na sjezdech uměleckých svazů či na stranických schůzích stejně jako na stránkách novin, časopisů a knih, v divadlech, na plátnech kin, v hudbě a výtvarném umění anebo na studentských majálesech.
Rozkvět kultury je zřetelný třeba v tehdejší hudební produkci, která dodnes tvoří stálý repertoár rozhlasových stanic i zlidovělého hudebního fondu – od Gotta a Vondráčkové přes Kryla až po Plastic People of Universe. S ní souvisela nebývalá renesance divadel, za všechny alespoň Semafor se Suchým a Šlitrem. Za kroniku liberalizace lze označit českou filmovou produkci, která se jako česká vlna stala součástí světové kinematografie – zmiňme alespoň Formana a jeho privatizační studii Hoří má panenko. A přirozeně k ní patří celá plejáda klíčových českých spisovatelů, počínaje Hrabalem, Kunderou, Škvoreckým, Havlem.
Významným aspektem životaschopné národní kultury bylo vědomí historické kontinuity a vyrovnávání s minulostí. Myšlení v tlustých červených čarách jí bylo ještě vzdáleno. Mezi prvními signály bylo zřízení tzv. Pillerovy komise ÚV KSČ, která se zabývala – v dnešní terminologii – zločiny komunismu, tedy porušováním zákonnosti státním aparátem. Výsledkem byla řada soudních rehabilitací, zprvu především komunistických funkcionářů, ale také odsouzení některých pracovníků StB, s čímž má Ústav pro vyšetřování a dokumentaci zločinů komunismu problém dodnes. Od roku 1966 pak již následovaly masové rehabilitace. Na úrovni občanské společnosti proběhla nejprve rehabilitace Franze Kafky a jeho pocitu odcizení, který tak přesně vystihoval vztah mezi mocí a národem, mezi teorií a realitou. Do středu zájmu se postupně dostávala další dosud utajovaná témata – teror a politické procesy padesátých let či smrt Jana Masaryka stejně jako třeba angličtí letci a jejich poválečný osud nebo otázka odsunu Němců s jeho působivým zpracováním například ve filmech Adelheid nebo Kočár do Vídně.
Dělicí linie probíhala mezi národem a částí mocenského aparátu KSČ, v tehdejším úzu zvanou konzervativci. Nebyla nikterak ostrá, i oni si byli vědomi neúspěšnosti dosavadního modelu a nutnosti reforem. Neuralgickým bodem byl mocenský monopol KSČ. Skupina stranických teoretiků kolem Mlynáře sice dospěla až k modelu politické plurality, to ovšem byla pro stalinistické aparátčíky nepřijatelná představa. Vždyť vy si už počínáte jako opoziční politická strana, předhazoval Hendrych spisovatelům začátkem r. 1967. V květnu se jeho obavy zcela potvrdily, když na jejich sjezdu zazněla dosud neslýchaná kritika ne snad jen poměrů ve svazu, ale i politických poměrů v zemi, včetně vedoucí úlohy KSČ.
Nahrazení Novotného Dubčekem v lednu 1968 bývá označováno za počátek vlastního obrodného procesu. A nutno upřesnit, že uvnitř KSČ, neboť ta jen se zpožděním reflektovala posuny ve společnosti a ve veřejném mínění, které vzalo skutečný význam pohybu ve straně na vědomí prakticky teprve v březnu, v souvislosti s přípravou Akčního programu KSČ.
Svaz spisovatelů se svým časopisem Literární noviny, později Literární listy, byl ovšem do té doby nejdůležitější opoziční politickou platformou, ovšem vedle mnoha dalších, včetně tiskového orgánu KSČ, Rudého práva. Od března 1968 však demokratizační proces nabírá další obrátky. Vznikají nové politické subjekty, které se ovšem ještě nedeklarují jako strany – v březnu Klub politických vězňů K231, nejprve za urychlení rehabilitací, později se zřetelně protikomunistickými tóny, v dubnu Klub angažovaných nestraníků (KAN). Již v květnu se však konstituuje také přípravný výbor pro obnovení Sociálně demokratické strany.
Akční program KSČ s cílem demokratické obrody společnosti pod heslem socialismu s lidskou tváří byl již v době svého zveřejnění v dubnu obsoletní, vývoj jej již v mnoha směrech předběhl. Nicméně neomylně signalizoval, že i KSČ stojí na straně obrodného demokratického procesu a dal tak základ onomu poněkud kurióznímu revolučnímu konsenzu mezi mocí a lidem. Za Dubčeka, Černíka, Smrkovského, Svobodu, za socialismus s lidskou tváří, požadoval radikalizující se národ. Zrušení ústavního monopolu KSČ bylo při tempu vývoje sice otázkou měsíců, ale toho se již KSČ alespoň pro nejbližší období nemusela obávat, žádný v úvahu přicházející konkurent by býval neměl šanci její přesvědčivé vítězství ve svobodných volbách ohrozit. Své vládě můžeme dát najevo, že za ní budeme stát třeba se zbraní, pokud bude dělat to, k čemu jí dáme mandát!, vyjádřil v manifestu občanské společnosti Dva tisíce slov Ludvík Vaculík a statisíce občanů se pod něj podepsaly.
Opojení svobodou, bezstarostnost a nevázanost, poezie namísto rozumu, život ve snu, odmítání reality, okouzlení vlastní důležitostí, neschopnost vnímat než sebe samé – málokdy lze základní rysy národní kultury sledovat v tak krystalicky čisté podobě jako v létě 68. Týdeník Reportér ve svém vydání datovaném 21. srpna analyzuje, že je intervence Varšavské smlouvy zcela vyloučena. Dubček, čekající až sovětské tanky dorazí z letiště do budovy KSČ vytáhne z kapsy dopis, ve kterém ho Brežněv o invazi předem informuje a který před soudruhy zatajil. Politické vedení, za kterým stojí národ třeba se zbraní, trpělivě vyčkává, až je sovětští vojáci zatknou a odvezou do internace.
A málokdy lze v tak krystalicky čisté podobě sledovat kontrast mezi národem a jeho politickým vedením. Zbaveni vůdců, museli se lidé spoléhat pouze sami na sebe a na vlastní rozum. Zkušenost a sebevědomí předchozích let a měsíců v tomto směru vykonaly své. Týden od 21. srpna je nesporně nejheroičtějším obdobím moderního českého a slovenského národa. Opatrnictví a neochota bojovat, tento trvalý zdroj národního pocitu méněcennosti, se ve spojení s pasivní rezistencí projevily naopak jako nejúčinnější zbraň. Ozbrojený odpor nejenže by po obsazení země již neměl šanci, ale především by situaci okupantů a legalizaci invaze usnadnil.
Takto však půlmilionová armáda, vyzbrojená tanky, letadly, dělostřelectvem a raketami zcela nesmyslně obsadila nebránící se zemi, strategické body, úřady, letiště, křižovatky, mosty – a nebylo jí to nic platné. Země sjednocená v odporu fungovala i přes okupaci a bez svého politického vedení dál, okupantům se nepodařilo zastavit vysílání rozhlasu a televize, tisk a distribuci novin a časopisů, fungovala infrastruktura, telefony i zásobování. Invazi odsoudili prezident, vláda i parlament ČSR a v OSN požadoval ministr zahraničních věcí Hájek naléhavé jednání Rady bezpečnosti. Pod nosem okupantů se hned druhý den sjelo 1 200 delegátů z celé země na utajený (sic!) sjezd KSČ, který agresi rovněž odsoudil. Národ stál jednotně za Dubčekem, Černíkem, Smrkovským, Svobodou“, jsme s vámi, buďte s námi, vzkazoval svým zavlečeným vůdcům – a díky fungujícím sdělovacím prostředkům jej bylo slyšet po celém světě, neponechával prostor pro dezinformaci a kontrapropagandu; svět prožíval události v Československu denně „live“ na vlastní oči a uši.
Sovětům se za těchto podmínek nepodařilo vytvořit ani zamýšlenou dělnickorolnickou vládu, která by invazi dodatečně legalizovala a stáli tak v obsazeném Československu bezradně jako nahý v trní, bez jakéhokoli vysvětlení – flagrantní případ neospravedlnitelné vojenské agrese proti mírumilovné zemi. Nezbývalo jim než vyjednávat. Pozvali do Moskvy oficiální československou delegaci a na její kategorický požadavek také všechny představitele KSČ, internované ve východním Polsku.
Moskevské jednání naopak patří k nejhanebnějším okamžikům našich dějin. Nejenže českoslovenští představitelé na jednání v Moskvě vůbec přistoupili, ačkoli byli ve výhodnější pozici a Moskva by bývala musela přistoupit na jednání v Praze či alespoň na neutrální půdě, ale nakonec celá delegace s čestnou výjimkou Františka Kriegla, včetně těch, kterým národ možná právě zachránil život, proti výslovnému mandátu svého národa, vlády, parlamentu i rodné strany smlouvu o pobytu sovětských vojsk v Československu a o likvidaci obrodného procesu podepsala a vykonala tak dodatečně akt vlastizrady, vyhrazený v původním scénáři několika opovrhovaným mouřenínům dělnicko-rolnické vlády.
Destruktivní dopad Moskevské dohody na národní sebevědomí a psychiku je srovnatelný s dopadem mnichovské dohody či větší. Přesto zápas proti normalizaci, proti likvidaci občanské společnosti celý další rok a ještě při prvním výročí invaze bylo zřejmé, že ve společnosti stále existuje. Postupně však lidé následovali své vůdce a jeden po druhém rezignovali a kapitulovali. V tom byla normalizace potupnější než Mnichov, neboť vyžadovala prakticky od každého jedince osobní, individuální kapitulaci a zkorumpování – na stranických prověrkách, v zaměstnání, při studiu. Husákův reálně existující socialismus byl otevřeným vyhlášením bankrotu někdejších socialistických ideálů a jejich nahrazením cynickým pragmatismem moci a konzumu. Taktika cukru, spojená s likvidací národní inteligence emigrací či zbavením možnosti výkonu profese, uplatněná naposledy za protektorátu, zanechala po dvou desetiletích v národním sebevědomí a v národní kultuře nesmazatelné stopy.
Étos pražského jara byl živý ještě v roce 1989, jak o tom nadšené přivítání Dubčeka v Praze. Byl definitivně vytlačen teprve v novém boji o moc a vliv v postkomunistickém Československu. Reformně levicový okruh Obroda, odvolávající se na kontinuitu pražského jara a z větší části konsolidovaný kolem Zdeňka Mlynáře neměl nejen pro svou komunistickou zátěž mnoho šancí proti dravému neoliberalismu Václava Klause, slibujícímu s odvoláním na předúnorovou kontinuitu přerozdělení celého národního majetku a vznik nové kapitálově silné vrstvy obyvatelstva. Ani v okruhu Charty 77 ani v okruhu nekomunistických osmašedesátníků neexistoval žádný další vážnější konkurent, který by mohl vývoj ovlivnit.
Vítězství Klausova neoliberalismu mělo řadu nevratných následků, z nichž jsou blbá nálada a podlomení národní identity pouze jedním aspektem. Vidinou volně disponovatelných majetků oslněná nová politická elita zcela ignorovala miny obsažené v předúnorovém období. S lehkomyslností spustila nesmyslné restituce, přehlížejíc, že tím zároveň otvírá otázku restitucí poválečných. Kvůli kupónové privatizaci byla ochotna rozbít Československo, čímž nejen potvrdila hlavní argument sudetských Němců o jeho neživotaschopnosti, ale také oslabila nejen hospodářsky, ale i politicky obě země vůči latentním německým a maďarským nárokům. Jestliže bylo poválečné období, na které nová elita nominálně navázala, právě obdobím největších nezákonností a zločinů, je období po roce 1989 obdobím největšího hospodářského a morálního rozkladu, zaostávání za vývojem západní Evropy a mezinárodní izolace ČR. Na tom žádný zákon o zločinném období komunismu nemůže nic změnit.
Obrodný proces šedesátých let je prakticky jediným neproblematickým obdobím novodobých českých a československých dějin. Vznikl z vlastní vnitřní potřeby společnosti, bez prokazatelného vlivu zvenčí. Přesvědčivě vyvrací neoliberalistickou tezi o ekonomickém egoismu jako základním hybném motivu společnosti. Prokázal, že demokratická podstata národní kultury dokázala přežít třicet let protektorátu, nacionálního šovinismu i komunistické diktatury, aby se znovu vynořila jako formující společenská síla. Byl obdobím zdravého národního sebevědomí, schopného vypořádávat se vlastními silami a bez vnějších tlaků i s temnými stránkami minulosti. Obsahuje základní prvky moderní občanské společnosti, založené nikoli na konkurenčním modelu soupeřících politických stran, ale na širokém, z otevřené diskuse vyplývajícím konsenzu. Prokázal její obranyschopnost i proti hrubé vojenské přesile. A nutno dodat – nebylo mu dopřáno dostatek času, aby sám sebe zdiskreditoval v mocenských a zájmových konfliktech, které by se nepochybně dříve či později dostavily.
