Být nepřítelem Ameriky může být nebezpečné, ale být jejím přítelem je fatální.

Hojně citovaný výrok Henryho Kissingera poté, když v roce 1963 převzal ve Vietnamu moc americký přítel, diktátor Nguyễn Văn Thiệu, a nechal zastřelit dosavadního amerického přítele, diktátora Ngô Ðình Diệma, zaznamenal William F. Buckley Jr. Když o deset let později Američané z Vietnamu bezhlavě prchali, zanechali své přátele péči komunistického Việt Cộngu.

Mezitím by Kissingerův výrok mohla potvrdit úctyhodná řádka dalších amerických přátel, namátkou Rezá Šáh Pahlaví, vyhnaný z Iránu v roce 1979, Saddám Husajn, popravený v roce 2006, afghánští mudžahedínové naverbovaní v roce 1978 k boji proti SSSR a pak jako Tálibán a Al-Káida prominentní američtí nepřátelé, Iráčtí Kurdové a šítové, v roce 1991 podněcovaní k povstání proti Saddámovi a přenechaní jeho odplatě, Michail Saakašvili, v roce 2008 podněcovaný k útoku na ruské oblasti Gruzie, dnes v gruzínském vězení, afghánští přátelé, po útěku v roce 2020 rovněž zanechaní péči Tálibánu. A ovšem: Rusko po roce 1992 a Čína v novém století. A: Ukrajina a Evropa od roku 2014.

Amerika nemá permanentní přátele nebo nepřátele, má jen své zájmy, vysvětlil Kissinger.

Úroveň informovanosti rozděluje západní publikum na dvě velké skupiny: na pasivní většinu, odkázanou na informace mainstreamových médií, a na aktivní menšinu, které si je vyhledává sama. V posledních desetiletích se jejich obrázky světa vzdálily až do úplného protikladu, nejpregnantněji ilustrovaného narativy aktuálních konfliktů. Pro první skupinu jsou Rusko a Palestinci pachateli a Ukrajina a Izrael jejich oběti. Pro druhou jsou pachateli USA a Izrael a jejich oběťmi Ukrajina, Rusko a Palestinci.

Postupnou divergenci narativů lze sledovat nejpozději od atentátu na JFK v roce 1963, avšak pro dnešní polarizaci jsou klíčovou událostí útoky 11. září 2001 (9/11). Podle Závěrečné zprávy vládní Komise 9/11 z července 2004 je spáchalo 19 teroristů islámské al-Kájdy pod vedením Osamy bin Ládina. Opozice proti tomuto narativu je exemplární ukázkou vitality a houževnatosti americké občanské společnosti.

Chcípla kočka. Stářím, jak mívají ve zvyku. Ne jen tak ledajaká, pelíšek měla na hradě. Byla mazlíčkem manželky komunistického rozvědčíka, generála NATO a prezidenta.

Země se propadla do smutku. Média soustrastně popisují zármutek první dámy, vláda, politici i prostí občané zasílají kondolence, kočce se dostalo pietní stránky na Wikipedii. Nikdy nezapomeneme.

Opona se rozhrnula. Před konsternovaným světem se odehrává inscenace genocidy pod dohledem, asistencí a ochranou světového hegemona.

Žádnou vodu, žádné jídlo, žádné léky, žádné palivo, žádnou elektřinu! Bojujeme proti lidské zvěři. Odpovědný je celý národ, nikdo není nevinný. Úplně spálit, už žádná naděje. Zničte Gazu hned! Teď! Nakba! Nakba, která zastíní Nakbu 1948. Vymazat je, jejich rodiny, jejich matky a jejich děti. Tato zvířata již nesmějí žít.

Je to Amálek, volá Vůdce – národ, který stál v cestě Židům při emigraci z Egypta. Nyní jdi a pobij Amáleka; jako klaté zničíš vše, co mu patří. Nebudeš ho šetřit, ale usmrtíš muže i ženu, pachole i kojence, býka i ovci, velblouda i osla, přikazuje Jehova králi Samuelovi (1S 15,3). Vyhladíš památku Amáleka pod nebem, nezapomínejž na to! (Dt 25,19)

To je rámec, ve kterém izraelské tažení na Gazu v říjnu začíná. Pomineme-li bezprostřední důsledky – mrtvé, lidské utrpení, zničenou zemi, bude dlouhodobým důsledkem zásadní zlom paradigmat a klišé západního světa. Ve své samolibé vyvolenosti si Netanyahu a sionističtí politici neuvědomují, jakou Pandořinu skříňku otevřeli.

Tak tedy Izrael, USA, celý svět byl neočekávaným útokem Hamásu překvapen? Přišlo mi to od prvního okamžiku tak nevěrohodné, že jsem o tom spontánně začal psát. Pak jsem se nechal řadou analytiků a komentátorů, jejichž úsudku si cením, přesvědčit, že Mossad, Šin Bet, AMAN, 8200, SIGINT, Divize Gaza, DAROM fatálně selhaly, protože ve své samolibosti a aroganci věřily víc vlastnímu konceptu Hamásu, který nemá o bojování zájem, než docházejícím informacím a vlastním očím; že IDF byly od hranic Gazy staženy na Západním břeh, aby ochránily osadníky loupící palestinskou půdu; že Hamás stačil zničit veškerá komunikační zařízení IDF dřív, než napadené posty vůbec mohly spustit poplach; že se příliš sofistikované systémy jako zeď mezi Gazou a Izraelem mohou ukázat jako náchylné poruchám a selhání. Tak jsem rozepsaný text zahodil.

Mezitím se objevily další informace a měl jsem čas si to nechat projít hlavou. Mým závěrem je, že izraelská a pravděpodobně i americká politická, zpravodajská a vojenská elita o připravovaném útoku nejen předem věděly, ale že tvořil osu jejich širšího strategického plánu. Předem uvádím, že to je má konspirační teorie a nemohu ji podložit důkazy. Ale, jak již to bývá, konspirační teorie bývají předmětem nedůvěry a difamací, než se prokáže, že měly pravdu.

Válka na Ukrajině má příčiny, širší souvislosti, aktuálně probíhají boje a výhled konce konfliktu není jasný. Do Dotazníku na téma války na Ukrajině přijal pozvání Přemysl Janýr, Otázky připravil a kladl Alexandr Vojta

Ani o píď

Když Helmut Kohl 9. února 1990 odlétal do Moskvy k rozhovorům o znovusjednocení Německa, měl v kapse dopis od ministra zahraničí USA Jamese Bakera, podle kterého měl přislíbit, že NATO nepostoupí ani o píď na východ. Těsně před odletem obdržel dopis amerického Národního bezpečnostního výboru, že má požadovat zvláštní (NATO-) status pro území DDR. Ze dvou protichůdných instrukcí zvolil první a získal tak Gorbačovův souhlas.

Tento obrat uprostřed všeobecné euforie konce studené války a perspektivy světového míru ilustruje zlom v zahraniční politice USA: namísto rozpuštění Varšavské smlouvy a NATO, jak mezi mnoha jinými požadoval i novopečený prezident Václav Havel, obdrželo NATO novou úlohu. O dva roky později ji podtajemník pro bezpečnostní politiku Paul Wolfowitz precizuje: Naším hlavním úkolem je zabránit vzniku nového rivala, představujícího hrozbu v rozsahu bývalého SSSR.

Povstání trvalo celý den: v pátek 23. června zavelel Jevgenij Prigožin svým jednotkám k tažení proti ministerstvu obrany do přes tisíc kilometrů vzdálené Moskvy. Do rána obsadily Rostov na Donu včetně velitelství jižního vojenského okruhu, do odpoledne minuly Voroněž, dosáhly Lipetsk tři sta kilometrů před Moskvou a cestou sestřelily šest helikoptér a jedno letadlo Ruské armády. Poté zavelel Jevgenij Prigožin k návratu.